Stav: Rám mírně poškozen. Stav ilustruje přiložená fotodokumentace.

Pozn.: Konzultováno a posouzeno prof. PhDr. Tomášem Vlčkem, Csc.

Nejdelší strana: 74 cm

Obraz zachycuje krajinu na hraně zimy a probouzejícího se jara – okamžik, kdy je ještě všechno pod sněhem, ale v zemi už „pracuje“ život. Josef Jíra tu staví scénu z hutných, expresivních tahů: temné kmeny stromů tvoří v popředí skoro až grafickou síť, přes kterou prosvítají domy zasazené do bělavé, rozbředlé krajiny. Barevnost je tlumená, převládají modře, šedi a černě, do nichž se místy zarývají teplejší okry a červené akcenty střech a oken – jako drobné známky lidské přítomnosti v nevlídném počasí.

Kompozice má silnou atmosféru „podvečera“ nebo bouřkového ticha: obloha je dramatická, vrstevnatá, s těžkými mraky a roztrhaným světlem, které se dere skrz. V dálce se na horizontu zvedá masiv tmavého kopce, na jehož vrcholu se rýsuje světlá stavba – malý, ale důležitý orientační bod, který scénu uzavírá a dodává jí hloubku i příběh.

Nejvýraznějším prvkem je však symbolická figura v pravé části popředí: stylizovaná hlava s jediným výrazným okem, téměř „strážce“ krajiny, a ruka, která drží první sněženky. Právě tento motiv posouvá obraz od pouhé zimní krajiny k osobní výpovědi – jako by šlo o vzpomínku, vnitřní vidění nebo sen, kde se realita mísí s představou. Sněženky jsou tu drobným, ale jasným světelným i významovým bodem: zelenobílý záblesk naděje a křehkosti v jinak chladném, tvrdém prostředí.

Jírova malba působí syrově a pravdivě – je v ní cítit struktura, vrstvení barvy i energie gesta. Obraz z dálky drží silueta stromů a dramatická obloha, zblízka pak vyniknou drobné barevné „zářezy“ a drsná práce se stopou štětce. Celek má melancholickou, ale zároveň povzbudivou náladu: zima ještě nepovolila, ale první sněženky už jsou venku – a to je přesně ten moment, který si člověk pamatuje.