Z Polabí zachycuje krajinu v okamžiku hlubokého ztišení, kdy se stromy, břehy a obloha spojují ve vodním zrcadle. Rozlehlá hladina v modrých a zelených tónech vtahuje pohled do obrazu a otevírá prostor pro jemnou hru světla, stínů a odrazů. Výjev bez lidské přítomnosti působí důvěrně a zároveň velkoryse — jako místo, jehož krásu odhalí teprve chvíle soustředěného pozorování.

Vodní tok se mezi porostlými břehy stáčí do hloubky kompozice, kde jej obklopuje skupina vysokých stromů. Jejich prosvětlené koruny se zrcadlí v tmavé vodě a vytvářejí protiváhu světlé louce při levém horizontu. Hladinu člení nepravidelné ostrůvky zeleně, které vedou oko od popředí ke vzdálenému zákrutu. Drobné červené akcenty střech na obzoru nenápadně oživují převládající chladnou barevnost.

Osobité kouzlo obrazu spočívá v kontrastu vzdušné krajiny nad břehy a syté barevné hloubky jejích odrazů. Měkké tahy v korunách stromů a pobřežní vegetaci přecházejí do protáhlých barevných stop ve vodě, zatímco svěží žlutozelené doteky rozsvěcují zastíněné partie. Celek nabízí podmanivý pohled na krajinu, jejíž bohatství vyrůstá z jemných proměn jediné hladiny.