Z hlubokého černého pozadí vystupuje ostrá, okrově žlutá sestava, jejíž hroty se rozbíhají do několika směrů. Tvary zaujmou napětím mezi sevřeností ústředního útvaru a energií jeho rozevřených výběžků. Jednotlivé části se překrývají, lámou a stáčejí kolem volného středu; mohou připomínat listy, křídla i úlomky neznámé konstrukce. Za nimi probíhají krátké pásy světle modré, které kompozici poskytují vodorovnou protiváhu a naznačují vzdálený prostor.

De La Serna rozehrává bohatý povrch v překvapivě úsporné barevnosti. Žluté a okrové tahy místy houstnou do výrazných hran, jinde se rozpadají a nechávají pronikat tmavý podklad. Jemné šrafury a rýhování člení plochy, mění jejich směr a posilují dojem vzájemně natočených objemů. Černá vstupuje i dovnitř sestavy, odděluje její části a dodává jim ostrost. Svěží modré akcenty v dolní polovině pak celý výjev prosvětlují, aniž by oslabily jeho soustředěný, téměř noční charakter.

Pohled se přirozeně pohybuje mezi horními hroty, širokým výběžkem mířícím doprava a diagonálami při spodním okraji. Z tohoto střídání směrů vzniká rytmus, který drží obraz v neustálém vnitřním pohybu. Neurčitost motivu přitom dovoluje objevovat nové podoby a vztahy, zatímco výrazný barevný kontrast působí okamžitě i z odstupu. Ve sbírce abstraktního a imaginativního umění může tato práce zaujmout jako osobitý, vizuálně důrazný celek; milovníkovi malířských detailů navíc nabídne potěšení z proměnlivé struktury každé jednotlivé plochy.